Prodej a výkup hudebních nástrojů Praha 1

Je pozoruhodné, že se po čtyři staletí nezměnilo nic podstatného na původní konstrukci houslí a nástrojů této skupiny. Ve všech oborech lidské činnosti došlo k výraznému pokroku, ale před houslemi jako by se zastavil čas. To proto, že jejich konstrukce, již vyvinuli skvělí italští houslaři před čtyřmi sty lety, je po všech stránkách dokonalá. Laik stěží chápe, proč jsou mezi nástroji houslové skupiny a jejich jakostí velké rozdíly, proč jeden nástroj má cenu několika set korun a jiný třeba několik tisíc, statisíců nebo milionů; proč staré nástroje bývají lepší než novodobá, pečlivá práce mistra houslaře, který má k dispozici nejen staré vzory, ale i moderní vědu a veškerou její techniku. Je třeba si uvědomit, že housle nejsou dílem jedince, nýbrž geniálním výtvorem mnoha mistrů houslařů, plodem jejich přemýšlení,důmyslu, pokusů, práce i umění.

Zásadní otázka zní: Jak máme poznávat, posuzovat a studovat vzácné a vzorové nástroje, jsou-li “němé” ve vitrínách sbírek či znějí-li v rukou virtuosů, kteří je často až žárlivě střeží před jakoukoli prohlídkou?

Stejná potíž se jeví u soukromých majitelů nebo sběratelů, jichž je u nás dost a na celém světě neuvěřitelně mnoho. Mistrovské nástroje jednoho a téhož houslaře nejsou nikdy zcela totožné. Rozdíly vznikají dozrávajícím uměním mistra, použitím odlišného materiálu, změnou pojetí i vkusu a mnoha jinými složkami. Proto je nutno posuzovat každého houslaře a jeho tvorbu podle celkových společných znaků většího počtu nástrojů, které pak tvoří poznání základů slohu mistrovy tvůrčí práce.

Nástroje takto vyrobené se vyznačují nepěkně a nepřesně vyřezanou hlavou, hrubě a ve spěchu vydlabaným količníkem, krk bývá pouze přilepen (nebo dokonce přibit) k tělu pod nesprávným úhlem, hmatník nebývá z ebenu, ale z levného, černě obarveného javoru, síla vrchní i spodní desky bývá příliš silná a probraná šmahem (“mečivý” tón), klenba desek plochá, -f- otvory řezány nečistě, výložka podél okrajů často jen malovaná tuší nebo vykládaná imitací ebenu. Lak byl nanášen z co nejlevnější pryskyřice na výrobu školní kalafuny (velmi tvrdý), který se nehezky oprýskal a často v celých plátech odpadával. Barva takového laku bývala žlutá, světle či tmavočervená, hnědá až do černa a prakticky zakryla nehezké, laciné dřevo často bez jakékoli kresby. Umělá patina (“špína”) byla nanášena do středu růžků a záhybů lubů již při počátku nástřiku laku na nástroj. Nelze ji nikdy očistit, neboť se skrývá pod vrstvou laku.

Takových houslí byly vyrobeny statisíce a dnes se najdou snad v každé domácnosti někde na půdě po dědečkovi, nejčastěji s vinětou Stradivari – k velké radosti potomků, kteří se zaprášeným pouzdrem a vzrušením rozšířenými zorničkami obrážejí specializované prodejny či houslaře ve snaze takový nástroj zpeněžit za cenu mnoha milionů korun. Jsou známy případy ze sběratelské burzy, kdy zkušený starožitník ve snaze “dobře nakoupit” vydal několik desítek tisíc za “starobylé”, leč levné tovární housle, opatřené vinětou s italským jménem (často neexistujícím) a vydávané za ruční mistrovskou práci. Takový nákup, často podpořený zajímavou historkou o nabytí houslí před první světovou válkou některým z prodejcových předků či o dědečkově přátelství s Janem Kubelíkem a vzácném daru nebo o nikdy nevyzvednutých houslích svěřených do úschovy židovským virtuosem během deportací za protektorátu, bývá přinejmenším velmi riskantní.

Dnes se ve velkovýrobě používá tvrdý lak polyuretanový, který je prakticky “neprůstřelný” a už vůbec nedovolí dřevu dýchat. Hromadná výroba houslí přinesla zploštění starých zkušeností a pracné pečlivosti rukodělné práce. Lidé, kteří se jí zabývali a zabývají, neměli, nemají (a ani nemohou mít) úroveň starých mistrů.